Vymetení kraje

Noc už padla, když provlhlí a unavení cestovatelé konečně dojeli k Brandyvíně a našli cestu zatarasenou. Na obou koncích Mostu byla veliká brána s ostrými bodci, viděli také, že na druhé straně řeky je postaveno několik nových domů: byly patrové, s úzkými obdélnými okny, holé a málo osvětlené, velice ponuré a v Kraji cizorodé.
Zabušili na vnější bránu a zavolali, zprvu bez odpovědi, potom k jejich překvapení někdo zatroubil na roh a světla v oknech zhasla. Do tmy zakřičel hlas:
„Kdo je? Jděte pryč! Dovnitř nemůžete. Copak neumíte číst vyhlášku: Od západu do východu slunce vstup zakázánT‘
„Samozřejmě že to potmě nepřečteme,“ zahulákal Sam. „A jestli mají hobiti z Kraje zůstávat venku v mokru v takovouhle noc, tak tu vaši vyhlášku strhnu, jen co ji najdu.“
Nato bouchlo okno a z domu vlevo vyběhl zástup hobitů s lucernami. Otevřeli vzdálenější bránu a pár jich přešlo most. Když viděli cestovatele, vypadali vyděšeně.
„No tak!“ řekl Smíšek, který jednoho hobita poznal. „Jestli mě neznáš, Honzo Křovíku, tak bys měl. Jsem Smíšek Brandorád a rád bych věděl, co se to tu děje a co dělá Radovan, jako jsi ty, tady. Býval jsi u brány Křoví.“
„No ne! Vždyť je to pan Smíšek, no jistě, a celý vystrojený do boje!“ řekl starý Honza. „Vždyť říkali, že jste mrtvý! Podle všech zpráv jste se ztratil ve Starém hvozdě. To jsem rád, že jste přece jenom živý!“
„Tak na mě neciv přes mříže a otevři bránu!“ řekl Smíšek.
„Je mi líto, pane Smíšku, ale máme nařízení.“
„Čí nařízení?“
„Šéfa z Dna pytle.“
„Šéfa? Šéfa? To myslíte pana Lota?“ řekl Frodo.
„Asi, pane Pytlíku, ale musíme teď říkat jenom ,Šéf.“
„Ano?“ řekl Frodo. „To jsem rád, že už si aspoň neříká Pytlík. Ale očividně je nejvyšší čas, aby si to s ním rodina vyřídila a vrátila ho, kam patří.“
Na hobity za branou padlo ticho. „Nemá cenu takhle mluvit,“ řekl jeden. „Doslechne se to. A když budete tak hluční, vzbudíte Šéfova Velkého siláka.“
„My ho vzbudíme tak, že se bude divit,“ řekl Smíšek. „Jestli chcete říct, že ten váš miláček šéfíček najímá darebáky z divočiny, tak jsme přišli v nejvyšší čas.“
Seskočil z poníka, a když ve světle luceren uviděl vyhlášku, strhl ji a hodil přes bránu. Hobiti ucouvli a neměli se k otvírání. „Pojď, Pi-pine!“ řekl Smíšek. „Dva stačí.“
Smíšek a Pipin přelezli bránu a hobiti utekli. Zazněl další roh. Ve větším domě se v osvětleném vchodu objevila veliká těžká postava.
„Co je to,“ vrčel, když přicházel. „Vloupali jste se přes bránu? Vymázněte, než vám zakroutím krk!“ Pak zůstal stát, protože postřehl záblesk mečů.
„Vilíku Potměchuti,“ řekl Smíšek, ,jestli do deseti vteřin neotevřeš bránu, budeš litovat. Vrazím do tebe tohle železo, jestli neposlechneš. A až bránu otevřeš, tak jí projdeš a víckrát se nevrátíš. Jsi darebák a silniční lupič.“
Vili Potměchuť ucukl, doloudal se k bráně a odemkl ji. „Dej mi klíč!“ řekl Smíšek. Ale darebák mu jej hodil na hlavu a pak se vrhl do tmy. Když míjel poníky, jeden vyhodil a nabral ho v běhu. Vili vyjekl, utekl do noci a víckrát o něm neslyšeli.
„Dobrá práce, Vilíku,“ řekl Sam a myslel tím poníka.
„Tak to byl ten váš Velký silák,“ řekl Smíšek. „Na Šéfa se podíváme později. Zatím chceme nocleh, a protože jste zřejmě strhli hospodu „U Mostu“ a místo ní postavili tuhle ponurou barabiznu, budete nás muset ubytovat.“
„Je mi líto, pane Smíšku,“ řekl Honza, „ale to se nesmí.“
„Co se nesmí?“
„Brát někoho jen tak do domu, jíst jídlo mimo příděl a tak,“ řekl Honza.
„Co se to tu děje?“ řekl Smíšek. „Byl snad špatný rok nebo co? Já myslel, že léto bylo krásné a úroda taky.“
„No, rok byl celkem dobrý,“ řekl Honza. „Pěstujeme spoustu potravin, ale nevíme vlastně, co se s nimi děje. To všecko ti „sběrači“ a „rozdělovači“, co obcházejí a počítají a měří a odvážejí do skladů. Víc sbírají, než rozdělují, a většinu zboží víckrát nevidíme.“
„Nechme toho,“ zívl Pipin. „Je to pro mě dneska večer moc únavné. Máme jídlo ve vlastních pytlích. Dejte nám jenom světnici, kde si můžeme lehnout. Bude to pořád lepší než spousta jiných míst, která jsem viděl.“
Hobiti u brány byli pořád nesví, zřejmě se porušoval zase nějaký předpis, ale takovým čtyřem pánovitým cestovatelům se nedalo odporovat, když byli všichni ozbrojení a dva z nich vypadali neobyčejně velicí a silní. Frodo nařídil opět zamknout bránu. Rozhodně mělo smysl držet stráž, dokud byli kolem darebáci. Pak šli čtyři druhové do hobiti strážnice a uvelebili se, jak se dalo. Byla to holá a ošklivá ra-tejna s mrňavým ohništěm, kde se nedalo pořádně zatopit. V horních světnicích byly řádky tvrdých postelí a na každé stěně byla vyhláška a seznam Předpisů. Pipin je strhal. Neměli tam pivo a jídla pramálo, ale s tím, co přinesli a rozdělili cestovatelé, se všichni obstojně najedli, Pipin porušil Předpis 4 tím, že přiložil velkou část přídělu dříví na druhý den.
„A co takhle zakouřit si, zatímco budete vykládat, co se dělo v Kraji?“ řekl.
„Dýmkové koření teď vůbec není,“ řekl Honza, „teda jenom pro Šéfovy mužské. Zdá se, že všechny zásoby jsou pryč. Slyšeli jsme, že ho vozili celé fůry po staré silnici z Jižní čtvrtky ke Kamennnému brodu. To bylo někdy koncem loňského roku, když jste odešli. Ale už předtím chodilo pryč, po malých dávkách. Ten Loto -“
„Hele, zavři klapačku, Honzo Křovíku!“ zvolalo několik jiných. „Víš, že se takhle mluvit nesmí. Šéf to uslyší a budeme mít všichni mrzutosti.“
„Neslyšel by nic, kdyby mezi várna nebyli slídilové!“ opáčil Honza rozohněně.
„No tak, no tak!“ řekl Sam. „To úplně stačí. Já už víc slyšet nechci. Žádné uvítání, žádné pivo, žádné kouření, a místo toho spousta předpisů a skřetich řečí. Doufal jsem, že si odpočinu, ale vidím, že nás čeká práce. A mrzutosti. Pojďme se na to vyspat a do zítřka na to zapomeňme!“
Nový „Šéf měl zřejmě prostředky, jak získávat zprávy. Od Mostu ke Dnu pytle bylo dobrých čtyřicet mil, ale někdo tu cestu vykonal nakvap. Tak byli Frodo a jeho přátelé brzy odhaleni.
Nedělali si žádné určité plány, ale mlhavě pomýšleli na to, že nejdřív půjdou všichni společně do Studánek a chvíli si tam odpočinou. Když ale teď viděli, jak se věci mají, rozhodli se jet rovnou do Hobitína. Druhý den tedy vyrazili po silnici a vytrvale se kodrcali vpřed. Vítr ustal, ale obloha byla šedivá. Země vypadala tesklivě a opuštěně, bylo ovšem prvního listopadu a podzim se skláněl. Přesto se zdálo, že hoří nezvyklé množství ohňů, a z mnoha okolních míst se zvedal kouř. Veliký mrak se vznášel v dálce směrem k Zálesí.
Jak padal večer, blížili se k Žabovřeskům, vesnici přímo u silnice asi dvaadvacet mil od Mostu. Chtěli tam přenocovat, „Plovoucí kláda“ v Žabovřeskách byla dobrá hospoda. Když ale dojeli k východnímu konci vesnice, narazili na závoru s velikou cedulí hlásající PRŮJEZD ZAKÁZÁN, za ní stála veliká tlupa Krajníků s holemi v rukou a pírky za čepicí. Vypadali důležitě a zároveň dost vyděšeně.
„Co to má znamenat?“ řekl Frodo a bylo mu do smíchu.
„Tohle, pane Pytlíku,“ řekl velitel Krajníků, hobit s dvěma pírky. „Jste zatčeni pro vlámání přes bránu, roztrhání Předpisů, útok na vrátné, neoprávněný vstup na pozemek, přespávání v krajských budovách bez povolení a podplácení strážných jídlem.“
„A co ještě?“ řekl Frodo.
„To bude stačit,“ řekl velitel Krajníků.
„Můžu ještě přidat, kdybyste chtěl,“ řekl Sam. „Nadávání Šéfovi, přání dát mu jednu do jeho uhrovatého nosu, názor, že vy Krajnici vypadáte jako banda hňupů.“
„No tak, pane, to by stačilo. Šéf nařizuje, abyste s námi šli pokojně. Odvedeme vás do Povodí a předáme Šéfovým silákům, a až bude soudit váš případ, můžete se vypovídat. Ale jestli nechcete sedět v Zamčených dírách déle, než vám bude milo, zkrátil bych to.“
K značnému úžasu Krajníků zařval Frodo i jeho společníci smíchem. „Neblázněte!“ řekl Frodo. „Jedu si, kam chci, a kdy chci. Náhodou mám nějaké jednání v Dnu pytle, ale jestli trváte na tom, že půjdete taky, je to vaše věc.“
„Tak dobře, pane Pytlíku,“ řekl velitel a odstrčil závoru. „Ale nezapomeňte, že jsem vás zatkl.“
„Nezapomenu,“ řekl Frodo. „Nikdy. Ale možná že vám to odpustím. Ale dneska dál nejedu, takže vám budu zavázán, když mě laskavě odvedete k Plovoucí kládě.“
„To nemůžu, pane Pytlíku. Hospoda je zavřená. Na druhém konci vesnice je dům Krajníků. Zavedu vás tam.“
„Tak dobře,“ řekl Frodo. „Běžte a my půjdeme za vámi.“
Sam si zatím měřil Krajníky od hlavy k patě a vyhlédl si jednoho, kterého znal. „Hej, pojď sem, Járo Kutloušku!“ zavolal. „Chci si s tebou promluvit.“
Krajník Kutloušek pohlédl na svého velitele (který vypadal rozzlobeně, ale neodvážil se zasáhnout), zůstal pozadu a kráčel vedle Sama, který sesedl z poníka.
„Koukej, ptáčku jarabáčku!“ řekl Sam. „Ty jsi z Hobitína a měl bys mít trochu rozumu. Proč chodíš přepadat pana Froda a tak? A co ty řeči, že je hospoda zavřená?“
„Všecky jsou zavřené,“ řekl Jára. „Šéf si na to nepotrpí. Aspoň tím to začalo. A nestrpí, aby si lidi chodili jen tak, když chtějí nebo musejí, tak nezbývá, než aby šli do domu Krajníků a vysvětlili, co tam pohledávají.“
„Měl by ses stydět, že máš něco společného s takovým nesmyslem,“ řekl Sam. „Míval jsi sám radši hospodu zevnitř než zvenčí. Byl jsi tam každou chvíli, služba neslužba.“
„A byl bych pořád, Same, kdybych mohl. Ale nebuď na mě zlý. Co můžu dělat? Víš, že jsem šel dělat Krajníka před sedmi lety, než tohle všecko začalo. Dalo mi to možnost chodit po kraji a vidět lidi a slyšet, co je nového, a hledat, kde mají dobré pivo. Ale teď je to jiné.“
„Ale můžeš toho nechat, přestat krajníkovat, když to přestalo být slušné zaměstnání,“ řekl Sam.
„Nesmíme,“ řekl Jára.
„Jestli ještě mockrát uslyším nesmíme“ řekl Sam, „tak se rozzlobím.“
„Nemůžu říct, že bych to nerad viděl,“ snížil Jára hlas. „Kdybys-me se rozzlobili všichni najednou, něco by se dalo dělat. Ale ti siláci, Same, ti Šéfovi siláci. Posílá je všude, a když někdo z nás malých trvá na svých právech, tak ho odvlečou do Zamčených děr. Jako prvního sebrali starého Knedlíka, starého Vildu Bělonožku, starostu, a potom jich sebrali mnohem víc. Je to čím dál horší. Teď je často tlu-čou.“
„Tak proč za ně děláš jejich práci?“ řekl Sam pohněvaně. „Kdo tě poslal do Žabovřesk?“
„Nikdo. Bydlíme tu v domě Krajníků. Jsme teď První oddíl Východní čtvrtky. Celkem jsou Krajníků stovky a chtějí jich ještě víc, když jsou ty nové předpisy. Většina jich tam je proti své vůli, ale všichni ne. I v Kraji jsou takoví, kteří se rádi starají o cizí věci a mají velkou hubu. A jsou i horší: pár jich špehuje pro Šéfa a jeho siláky.“
„Aha! Tak jste se tedy o nás dověděli?“
„Přesně tak. My teď nic posílat nesmíme, ale oni používají starou Rychlou poštu a na různých místech mají postavené běžce. V noci přiběhl jeden z Bělobrázdy s „tajnou zprávou“ a jiný ji nesl odtud dál. A odpoledne přišla zpátky zpráva, že máte být zatčeni a odvedeni do Povodí, ne rovnou do Zamčených děr. Šéf vás chce zřejmě vidět hned.“
„Až s ním pan Frodo skončí, už tak chtivý nebude,“ řekl Sam.
Dům Krajníků v Žabovřeskách byl stejně špatný jako u Mostu. Byl přízemní, ale měl stejná úzká okna a postaven byl z ošklivých, špatně kladených bledých cihel. Uvnitř bylo vlhko a ponuro a večeři podávali na dlouhém holém stole, který týdny nikdo nedrhl. Jídlo si lepší prostředí nezasloužilo. Cestovatelé byli rádi, když šli pryč. Do Povodí bylo asi osmnáct mil a vyrazili v deset hodin dopoledne. Mohli vyjet dřív, jenže otálení očividně rozčilovalo velitele Krajníků. Vítr od západu se přestěhoval na sever a ochlazoval se, ale déšť ustal.
Z vesnice vyjela dosti žertovná kavalkáda, ačkoli těch pár lidiček, kteří se přišli podívat, jak jsou cestovatelé „vystrojení“, vypadalo, že neví, jestli se smí smát. Tucet Krajníků měl dělat „vězňům“ doprovod, ale Smí šek je přiměl, aby pochodovali napřed, kdežto Frodo s přáteli jel za nimi. Smíšek, Pipin a Sam pohodlně seděli a smáli se, povídali a zpívali, kdežto Krajnici tlapali pěšky a snažili se vypadat přísně a důležitě. Frodo však mlčel a vypadal vcelku smutně a zamyšleně.
Poslední, koho míjeli, byl statný děda stříhající plot. „Nazdar, nazdar!“ uchichtl se. „Kdo vlastně koho zatkl?“
Dva z Krajníků okamžitě vybočili z řady a šli k němu. „Veliteli!“ řekl Smíšek. „Nařiď těm svým chlapům, aby se okamžitě vrátili, jestli nechceš, abych si to s nimi vyřídil sám!“
Oba hobiti se na ostré velitelovo slovo mrzutě vrátili. „A teď běžte!“ řekl Smíšek. Od té chvíle cestovatelé dbali, aby poníci běželi hezky zčerstva a Krajnici museli jít co nejrychleji. Vyšlo slunce a navzdory lezavému větru se brzy potili a funěli.
U Tříčtvrtkového kamene to vzdali. Urazili skoro čtrnáct mil s jedinou zastávkou v poledne. Byly tři hodiny. Měli hlad, pořádně je bolely nohy a nemohli vydržet to tempo.
„Tak přijďte, jak to stihnete!“ řekl Smíšek. „My jedeme dál.“
„Měj se, ptáčku jarabáčku!“ řekl Sam. „Budu tě čekat před „Zeleným drakem“, jestli jsi nezapomněl, kde to je. Neloudej se!“
„Rušíte vazbu, víte to?“ řekl velitel zbědované, „a já za to nejsem odpovědný.“
„My toho ještě zrušíme a nebudeme chtít, abyste za to odpovídal,“ řekl Pipin. „Hodně štěstí!“
Cestovatelé klusali dál, a když se slunce sklánělo k dalekým Bílým vrchům na západním obzoru, dojeli do Povodí k širokému rybníku. A tam je potkala první opravdu bolestná rána. Tohle byl Frodův a Samův vlastní kraj a teď přišli na to, že jim na něm záleží víc než na všech ostatních končinách světa. Mnoho domů, které znávali, zmizelo. Některé, jak se zdálo, byly spáleny. Příjemná řada starých hobitich nor v břehu na severní straně rybníka byla opuštěná a zahrádky, které kdysi vesele sbíhaly ke kraji vody, byly zarostlé plevelem. Horší bylo, že kolem rybníka, tam, kde hobitínská silnice běžela blízko břehu, byla celá řada ošklivých nových domů. Stávala tam alej stromů. Všechny byly pryč. A když zaraženě vzhlédli k Dnu pytle, spatřili v dálce veliký cihlový komín. Vypouštěl do večerního vzduchu černý kouř.
Sam byl bez sebe. „Jedu rovnou dál, pane Frodo!“ křikl. „Chci vidět, co se tu děje. Chci najít Kmotra.“
„Nejdřív bychom měli zjistit, co nás čeká, Same,“ řekl Smíšek.
„Hádám, že ten „Šéf bude mít po ruce tlupu darebáků. Radši bychom měli najít někoho, kdo nám řekne, jak to tu vypadá.“
Ale v Povodí byly všechny domy a nory zavřené a nikdo je nevítal. To je zaráželo, ale brzy zjistili příčinu. Když dojeli k „Zelenému draku“, poslednímu domu na hobitínské straně, teď bez života a s vytlučenými okny, zarazil je pohled na půl tuctu velikých ošklivých mužských, jak se opírají o zeď hostince. Šilhali a byli nažloutlí.
„Jako ten kamarádíček Viliho Potměchutě v Hůrce,“ řekl Sam.
„Jako spousta těch v Železném pasu,“ zamručel Smíšek.
Darebáci měli v rukou klacky a za opasky rohy, ale pokud bylo vidět, jiné zbraně neměli. Když cestovatelé projížděli, vyšli ode zdi na silnici a zastoupili jim cestu.
„Kam si myslíte, že jedete?“ řekl ten největší a nejošklivější. „Dál vám cesta nevede. A kde jsou ti miláčkové Krajnici?“
„Však oni dojdou,“ řekl Smíšek. „Možná je trochu bolí nožičky. Slíbili jsme jim, že tu na ně počkáme.“
„Copak jsem to neříkal?“ obrátil se darebák k svým druhům. „Já Šarkanovi říkal, že těm blbečkům se nemá důvěřovat. Měli poslat někoho z nás.“
„A co by v tom bylo za rozdíl, prosím?“ řekl Smíšek. „My v téhle zemi nejsme na lapky zvyklí, ale víme, jak si s nimi poradit.“
„Na lapky?“ řekl muž. „Tak tohle je váš tón? Změňte ho, nebo vám ho změníme sami. Vy mrňouskové začínáte být nějak drzí. Na Pohlavárovo dobrý srdce moc nespoléhejte, Šarkan už přišel a on bude dělat, co Šarkan řekne.“
„A to bude co?“ řekl Frodo klidně.
„Tahle země potřebuje pozvednout a pěkně srovnat,“ řekl darebák, „a Šarkan to udělá, a tvrdě, jestli ho k tomu doženete. Potřebujete většího Pohlavára. A než se rok s rokem sejde, budete ho mít, jestli budou ještě nějaký mrzutosti. Pak něco poznáte, vy krysy.“
„Vskutku? Rád slyším o vašich plánech,“ řekl Frodo. „Jsem právě na cestě k panu Lotovi a možná že o nich rád uslyší.“
Darebák se zasmál. „Loto! Ten je zná. Nedělej si starosti. Ten bude dělat, co mu Šarkan řekne. Protože když dělá Pohlavár mrzutosti, tak ho můžeme vyměnit. Chápeš? A když se mrňouskové cpou, kam nepatří, tak je můžeme odsunout. Chápeš?“
„Ano, chápu,“ řekl Frodo. „Především vidím, že jste tu zaspali. Temná věž padla, co jste odešli z Jihu. Vaše časy skončily a všech ostatních darebáků taky. V Gondoru je král. A Železný pas je zbořen a váš milovaný pán chodí jako žebrák po divočině. Minul jsem ho cestou. Teď budou po Zelené cestě jezdit královi posli, ne strašáci ze Železného pasu.“
Muž na něho civěl a usmíval se. „Žebrák v divočině!“ ušklíbl se. „Ano? Jen se naparuj, kohoutku. Ale proto z téhle tučné zemičky nepůjdeme. Už jste tu lenošili dost dlouho. A“ – luskl prsty Frodovi do tváře – „královi posli! Tuhle! Až nějakého uvidím, pak si ho možná všimnu.“
To bylo na Pipina příliš. Myšlenky mu zalétly zpátky na Cormal-lenské pole a pobouřilo ho, že ten šilhavý lotr oslovil Toho, kdo nesl Prsten, „kohoutku“. Odhodil plášť, tasený meč se zableskl a gondor-ské stříbro a čerň zasvitly, když předjel.
„Já jsem posel krále,“ řekl. „Mluvíš s královým přítelem a s jedním z nejproslulejších lidí na celém Západě. Jsi darebák a hlupák. Klekni na kolena tady na silnici a pros za odpuštění, nebo do tebe vrazím tuhle obří zhoubu!“
Meč se leskl v zapadajícím slunci. I Smíšek a Sam tasili a předjeli podpořit Pipina, Frodo se však nepohnul. Darebové ucouvli. Jejich prací bylo lekat hůrecké sedláky a zastrašovat zmatené hobity. Nebojácní hobiti s jasnými meči a urputnými tvářemi pro ně byli velkým překvapením. A v hlase přítomných byl tón, jaký ještě neslyšeli. Zamrazilo je strachem.
„Jděte!“ řekl Smíšek. „Budete-li ještě někdy obtěžovat tuhle vesnici, bude vás to mrzet.“ Tři hobiti se rozjeli, a tu se darebové obrátili na útěk a běželi nahoru hobitínskou silnicí, v běhu však troubili na rohy.
„Vrátili jsme se na poslední chvíli,“ řekl Smíšek.
„Na nejposlednější chviličku. Možná pozdě, aspoň na to, abychom zachránili Lota,“ řekl Frodo. „Ubohý hlupák, ale je mi ho líto.“
„Zachránili Lota? Co tím myslíš?“ řekl Pipin. „Zničili ho, řekl bych.“
„Myslím, že to úplně nechápeš, Pipine,“ řekl Frodo. „Loto nikdy nemyslel, že to dopadne takhle. Byl to zlý hlupák, ale teď se chytil. Ti darebáci mají vrch, zabírají, loupí, zastrašují, vládnou si a ničí všechno, jak se jim zlíbí, jeho jménem. A zanedlouho už to nebude ani jeho jménem. Předpokládám, že teď je v Dnu pytle uvězněný a pořádně vyděšený. Měli bychom se ho pokusit osvobodit.“
„Já omdlím!“ řekl Pipin. „Ze všech konců našeho putování je tohle úplné poslední, nač bych pomyslel: že budeme muset bojovat s poloskřety a darebáky v samotném Kraji – abychom osvobodili Uhrovatého Lota!“
„Bojovat!“ řekl Frodo. „Vím, asi k tomu může dojít. Ale pamatuj: hobiti se zabíjet nebudou, i pokud přešli na druhou stranu. Opravdu přešli, myslím, ne jen to, že poslouchají příkazy darebáků, protože jsou vystrašení. Žádný hobit v Kraji nikdy úmyslně nezabil druhého a teď to začít nesmí. A pokud tomu půjde zabránit, nebude se zabíjet vůbec. Ovládejte se a zdržujte své ruce až do posledního okamžiku, pokud to půjde!“
„Ale jestli je tu těch darebáků hodně,“ řekl Smíšek, „bude to určitě znamenat boj. Nezachráníš Lota ani Kraj, když budeš jenom zaražený a smutný, můj milý Frodo.“
„Ne,“ řekl Pipin. „Nebude to tak snadné, vylekat je podruhé. Byli překvapení. Slyšel jsi to troubení? Zřejmě jsou tu další. Budou smělejší, až jich bude víc pohromadě. Měli bychom pomýšlet, kde se schováme na noc. Jsme přece jen pouze čtyři, i když ozbrojení.“
„Já bych měl nápad,“ řekl Sam. „Pojďme ke starému Tomovi Chaloupkovi tamhle na Jižní ulici. Vždycky to byl kus chlapa. A má spoustu kluků a všichni jsou to mí kamarádi.“
„Ne!“ řekl Smíšek. „Nemá cenu se schovávat. Přesně to lidi dělali a to se těm darebákům zrovna líbí. Prostě jich na nás přijde síla, zatlačí nás do kouta a pak nás vyženou nebo nás upálí. Ne, musíme něco udělat hned.“
„A co?“ řekl Pipin.
„Vzbouřit Kraj!“ řekl Smíšek. „Hned! Vzbudit všecky naše lidi. Vidíte, že se jim to všem protiví: všem, až na jednoho dva lumpy a pár hlupáků, kteří chtějí být důležití, ale vůbec nechápou, oč běží. Kraj ani si žili pohodlně tolik let, že nevědí, co dělat. Potřebují ale jen škrtnout a hned vzplanou. To musejí Šéfovi siláci vědět. Pokusí se na nás šlápnout a rychle nás zadusit. Máme jen kratičký čas.
Jestli chceš, Same, zaběhni na statek k Chaloupkovi. Ten je tady největší a nejzdatnější. Pojďme! Zatroubím na rohanský roh a zahraju jim muziku, jakou ještě neslyšeli.“
Rozjeli se zpátky doprostřed vesnice. Tam Sam odbočil a tryskem odjel ulicí na jih k Chaloupkovým. Nedojel daleko, když náhle zaslechl jasné volání rohu zvučet k obloze. Rozlehlo se daleko přes kopec a přes pole, a bylo to tak nutkavé volání, že se málem otočil a hnal se zpátky. Jeho poník se vzepjal a zařičel.
„Běž, hošku, dál!“ zvolal. „Brzo se vrátíme.“
Pak slyšel Smíška, jak mění notu, a vzlétlo Volání Rádovských, až se vzduch třásl.
Vstávat! Vstávat! Oheň! Pomoc! Vražda! Vstávat! Oheň! Vražda! Vstávat!
Za sebou slyšel Sam vřavu hlasů, třesk a bouchání dveří. Před ním vyskakovala v šeru světla, štěkali psi, běžely nohy. Než byl na konci uličky, vstříc se mu hnal sedlák Chaloupka s třemi syny, mladým Tomem, Kvítkem a Jiskrou. V rukou měli sekyry a zastoupili mu cestu.
„Ne, to není žádnej z těch darebáků,“ slyšel Sam sedláka. „Podle velikosti je to hobit, ale divné vystrojenej. Hej!“ křikl. „Co jste zač a co se to tu tropí?“
„Sam, Sam Křepelka jsem. Vrátil jsem se.“
Sedlák Chaloupka přistoupil a zíral na něho v soumraku. „No ne!“ zvolal. „Hlas by to byl a obličej nemáš o nic horší, než jsi míval, Same. Ale v tomhle oblečení bych tě na ulici minul. Zdá se, žes byl někde v cizích zemích. Báli jsme se, že jsi mrtvý.“
„To ne!“ řekl Sam. „Pan Frodo taky ne. Je tu i se svými přáteli. A to se tu tropí. Bouří Kraj. Vyčistíme to tu od těch darebáků i od jejich Šéfa. Zrovna začínáme.“
„Výborně!“ vykřikl sedlák Chaloupka. „Tak to konečně začalo! Celej rok mě svrběly ruce, ale lidi se k ničemu neměli. A musel jsem myslet na ženu a na Růžu. Ti darebáci se nezastaví před ničím. Ale pojďte, hoši! Povodí je vzhůru. Musíme být při tom!“
„A co paní Chaloupková a Růža?“ řekl Sam. „Neměly by zůstat úplně samy.“
„Je s nima náš Hlaváč. A můžeš mu jít na pomoc, jestli chceš,“ uculil se sedlák Chaloupka. Pak se rozběhl se syny ke vsi.
Sam pospíšil k domu. U velkých okrouhlých dveří stála na schodech paní Chaloupková a Růža a před nimi Hlaváč, v ruce vidle.
„To jsem já,“ křičel Sam, když klusal k nim. „Sam Křepelka! Tak se mě nepokoušej napíchnout, Hlaváči. Stejně mám drátěnou košili.“
Seskočil z poníka a šel po schodech. Mlčky na něho zírali. „Dobrý večer, paní Chaloupková!“ řekl. „Nazdar, Růžo!“
„Nazdar, Same,“ řekla Růža. „Kdes byl? Říkali, že jsi mrtvý, ale já tě čekala od jara. Moc jsi nespěchal, viď?“
„Možná že ne,“ řekl Sam dotčeně. „Ale teď spěchám. Pouštíme se do těch darebáků a musím zpátky k panu Frodovi. Ale myslel jsem, že se skočím podívat, jak se vede paní Chaloupkové a tobě, Růžo.“
„Máme se dobře, děkujeme,“ řekla paní Chaloupková. „Teda měli bychom se, kdyby nebylo těch zlodějských darebáků.“
„Tak běž!“ řekla Růža. „Když jsi se celý čas staral o pana Froda, proč ho opouštíš, sotva to začíná vypadat nebezpečně?“
To bylo na Sama příliš. Buď by odpovídal týden, nebo vůbec ne. Obrátil se a naskočil na poníka. Ale když odjížděl, Růža seběhla ze schodů.
„Myslím, že vypadáš znamenitě, Same,“ řekla. „Jeď! Ale dej na sebe pozor a vrať se rovnou zpátky, jen co ty darebáky vyřídíš!“
Když se Sam dostal zpátky, našel celou ves zburcovanou. Už se tu vedle odrostlých chlapců shromáždila víc než stovka statných hobitů se sekyrami, těžkými kladivy, dlouhými noži a tlustými tyčemi, pár mělo lovecké luky. Z odlehlejších statků přicházeli pořád další.
Někteří vesničané rozdělali velký oheň, jen tak pro oživení, a také proto, že to Šéf zakázal. Jak se blížila noc, hořel a plál. Jiní na Smíškovy rozkazy stavěli na obou stranách vesnice přes cestu zátarasy. Když přišli Krajnici k dolnímu, oněměli úžasem, ale když viděli, jak se věci mají, většina jich sundala pírka a připojila se k vzbouřencům. Ostatní se odplížili.
Sam našel Froda a jeho přátele u ohně, jak si povídají se starým Tomem Chaloupkou a kolem stojí a s obdivem přihlíží dav Povod-ských.
„A co teď?“ řekl sedlák Chaloupka.
„To vám nepovíme,“ řekl Frodo, „dokud nebudeme vědět víc. Kolik je tu těch darebáků?“
„Těžko říct,“ řekl Chaloupka. „Střídají se, přicházejí a odcházejí. Někdy je jich tamhle u Hobitína v barákách na padesát, ale chodí odtamtud po Kraji krást neboli „sbírat“ jak tomu říkají. Ovšem kolem toho takzvaného Pohlavára je jich málokdy míň než dvacet. Je ve Dně pytle, nebo aspoň byl, ale dneska už nevychází ze zahrady. Vlastně už ho týden nebo čtrnáct dní nikdo neviděl, ale siláci tam nikoho nepustí.“
„Hobitín ale není jejich jediné sídlo, že?“ řekl Pipin.
„Není, a to je škoda,“ řekl Chaloupka. „Dole na jihu je jich pěkná řádka v Dolanech a u Kamenného Brodu, jak jsem slyšel, a v Zálesí se potloukají další, u Rozcestí mají baráky. A pak jsou tu Zamčené díry, jak tomu říkají: staré skladovací tunely ve Velké Kopanině. Udělali z nich vězení pro ty, kdo se jim postaví. Ale počítám, že celkem jich nebude v Kraji víc než tři stovky, možná míň. Zvládneme je, když budeme držet při sobě.“
„Mají zbraně?“ ptal se Smíšek.
„Biče, nože a klacky, to jim na jejich špinavou práci stačí, zatím víc neukázali,“ řekl Chaloupka. „Ale hádal bych, že mají i jinou výzbroj, kdyby došlo k boji. Někteří rozhodně mají luky. Postříleli pár našich.“
„Tak vidíš, Frodo!“ řekl Smíšek. „Já věděl, že budeme muset bojovat. Oni s tím zabíjením začali.“
„To přesně ne,“ řekl Chaloupka. „Aspoň ne se střílením. S tím začali Bralové. Víte, pane Peregrine, váš taťka nikdy nemohl toho Lota vystát, od samého začátku. Říkal, že jestli má být dneska někdo šéfem, tak to má být právoplatný vladyka Kraje a žádný povýšenec. A když na něho Loto poslal své siláky, tak s ním nehnuli. Bralové mají štěstí, že mají hluboké nory v Zelených kopečkách, Velké Pelouchy a vůbec, a ti darebové na ně nemůžou, a oni si dareby do země nepustí.
Když tam přijdou, Bralové je honí. Bralové tři z nich odstřelili za potulku a loupeže. Pak začali být ti darebáci oškliví. A Bralsko důkladné střeží. Dovnitř ani ven se nikdo nedostane.“
„Ať žijou Bralové!“ Křikl Pipin „Ale teď se zas někdo dovnitř dostane. Jedu do Pelouchu. Pojede se mnou někdo do Bralova Městce?“
Pipin odjel s půltuctem mladíků na poničích. „Uvidíme se brzy!“ křikl. „Přes pole je to jenom nějakých čtrnáct mil. Ráno přivedu vojsko Bralů.“ Smíšek za nimi zatroubil fanfáru, když odjížděli do houstnoucí noci. Lidé jásali.
„Ale stejně bych byl rád,“ řekl Frodo všem, kdo byli poblíž, „kdyby se nezabíjelo, ani ty darebáky ne, leda z nutnosti, aby nemohli ublížit hobitům.“
„Dobře,“ řekl Smíšek. „Ale počítám, že nás každou chvíli přijde navštívit ta hobitínská tlupa. Nepřijdou si jen popovídat. Pokusíme se to s nimi vyřídit suchou cestou, ale musíme být připraveni na nejhorší. Já mám plán.“
„Výborně,“ řekl Frodo. „Zařiď to.“
V tu chvíli přiběhli hobiti, které poslali směrem k Hobitínu. „Už jdou!“ řekli. „Něco přes dvacet. Ale dva šli přes pole na západ.“
„To asi na Rozcestí,“ řekl Chaloupka, „pro další tlupu. Ale to je patnáct mil tam, patnáct zpátky. Pro tuhle chvíli si s nimi nemusíme dělat starosti.“
Smíšek odspěchal vydat rozkazy. Sedlák Chaloupka vyklidil ulici – poslal dovnitř všechny kromě starších hobitů, kteří měli zbraně. Dlouho čekat nemuseli. Brzy zaslechli hlučné hlasy a pak dupot těžkých nohou. Vzápětí scházela po silnici celá četa darebů. Uviděli zátaras a zasmáli se. Neuměli si představit, že by se v té zemičce vůbec někdo mohl postavit dvaceti chlapům.
Hobiti otevřeli zátaras a ustoupili stranou. „Děkujeme!“ ušklebo-vali se muži. „Teď běžte domů do postele, než vám našleháme.“ Pak pochodovali ulicí a řvali: „Zhasnout světla! Dovnitř a zůstat tam! Nebo vás padesát odvedeme na rok do Zamčených děr. Zalézti Pohlavár se začíná zlobit!“
Nikdo si jejich rozkazů nevšímal, ale když darebáci prošli, tiše se za nimi sevřeli a následovali je. Když došli muži k ohni, stál tam osamělý sedlák Chaloupka a hřál si ruce. „Kdo jsi a co si o sobě mysliš?“ řekl vůdce darebů. Sedlák Chaloupka si ho pomalu změřil. „To jsem se chtěl zrovna zeptat vás,“ řekl. „Tohle není vaše země a nikdo tu o vás nestojí.“
„Ale zato o tebe někdo stojí,“ řekl velitel. „My o tebe stojíme. Seberte ho, hoši! Do Zamčenejch děr s ním a dejte mu něco, aby byl zticha!“
Muži udělali krok dopředu a zůstali stát. Okolo nich se zvedl pokřik a náhle si uvědomili, že sedlák Chaloupka není docela sám. Byli obklopeni. Ve tmě na rozhraní světla stál kruh hobitů, kteří se vyplížili ze stínu. Bylo jich na dvě stovky a každý měl nějakou zbraň.
Smíšek předstoupil. „My jsme se už viděli,“ řekl vůdci, „a varoval jsem vás, abyste se sem nevraceli. Varuji vás znovu: stojíte ve světle a míří na vás lučištníci. Jestli se jen prstem dotknete tohohle sedláka nebo kohokoliv jiného, okamžitě vás zastřelí. Odložte všechny zbraně, které máte.“
Vůdce se rozhlédl. Byl v pasti. Ale nezalekl se, když měl za sebou dvacet svých chlapů. Příliš málo toho věděl o hobitech, aby chápal své nebezpečí. Pošetile se rozhodl pro boj. Věřil, že prorazit ven bude hračka.
„Na ně, hoši!“ křikl. „Nandejte jim!“
S dlouhým nožem v levé ruce a s klackem v pravé se rozehnal proti kruhu ve snaze prorazit zpátky k Hobitínu. Divoce se obořil na Smíška, který mu stál v cestě. Padl mrtev se čtyřmi šípy v těle.
To ostatním stačilo. Vzdali se. Odebrali jim zbraně, spoutali je dohromady a odpochodovali s nimi do prázdné kůlny, kterou sami postavili. Tam jim svázali ruce i nohy, zamkli a postavili stráž. Mrtvého vůdce odvlekli a pohřbili.
„Vypadá to až moc snadně, viďte?“ řekl Chaloupka. „Říkal jsem, že je dokážeme zvládnout. Potřebovali jsme jen výzvu. Přišli jste v nejvyšší čas, pane Smíšku.“
„Ještě se toho musí udělat víc,“ řekl Smíšek. „Jestli jste počítal dobře, ještě jsme jich nespořádali ani desátek. Ale teď je tma. Myslím, že na další úder budeme muset počkat do rána. Pak musíme navštívit Šéfa.“
„Proč ne hned?“ řekl Sam. „Vždyť je teprve po šesté. A chtěl bych vidět Kmotra. Nevíte, co se s ním stalo, pane Chaloupko?“
„Nemá se ani moc dobře, ani moc špatně,“ řekl sedlák. „Rozkopali Pytlovou ulici, a to byla pro něho těžká rána. Je teď v jednom tom novém domě, co postavili Šéfovi siláci, když ještě trochu pracovali a nejen pálili a kradli, je to sotva míli od Povodí. Ale chodívá ke mne, když mu to vyjde, a já se starám, aby byl živenej lip než někteří jiní chudáci. Samozřejmě je to proti Předpisům. Byl bych ho vzal k sobě, ale to se nesmělo.“
„Moc vám děkuju, pane Chaloupko, a nikdy na to nezapomenu,“ řekl Sam. „Ale chtěl bych ho vidět. Ten Pohlavár a Šarkan by tam mohli do rána něco natropit.“
„Tak dobře, Same,“ řekl Chaloupka. „Vezmi si pár kluků, běž a přiveď ho ke mně domů. Nemusíš chodit kolem starého Hobitína za Vodou. Tuhle Kvítko ti ukáže cestu.“
Sam odešel. Smíšek nastavěl na noc kolem vesnice pozorovatele a k zátarasu stráže. Pak odešel s Frodem k sedláku Chaloupkovi. Seděli s rodinou v teplé kuchyni a Chaloupkovi jim položili několik zdvořilostních otázek o jejich cestách, ale odpovědi skoro neposlouchali: mnohem víc je zajímaly události v Kraji.
„Všechno začalo Uhříkem, jak mu říkáme,“ řekl sedlák Chaloupka, „a začalo to, jak jste odešel, pane Frodo. Ten měl ale divný nápady, Uhřík. Vypadalo to, že chce všecko mít a všemu poroučet. Brzo vyšlo najevo, že už mu toho patří víc, než mu bylo zdrávo, a pořád shraboval další, záhada ovšem byla, kde bere peníze: mlýny a sladovny a hospody a statky a pole listí. Pískařův mlejn koupil, jak to vypadá, ještě než přišel do Dna pytle.
Začínal samozřejmě s velkým majetkem v Jižní čtvrtce, co zdědil po tátovi, a prodával zřejmě spoustu nejlepšího listí a už rok nebo dva ho tiše posílal pryč. Ale loni koncem roku začal odesílat celý náklady zboží, nejen listí. Věcí se začínalo nedostávat, a to šla zima. Lidi se zlobili, ale on měl svou odpověď. Přišla spousta siláků, většinou darebáků, s velkými vozy, někteří odváželi zboží na jih, jiní zůstali tady. A přicházeli pořád další. Než jsme pochopili, co se děje, byli usazení po celém Kraji, káceli stromy, kopali a stavěli si kůlny a domy, jak se jim zlíbilo. Uhřík nejdřív za zboží a za škody platil, ale oni se brzo začali chovat jako páni a brali si, co chtěli.
Pak byly trochu nepokoje, ale ne dost. Starej Vilda starosta se vydal do Dna pytle protestovat, ale nikdy tam nedošel. Darebáci ho chytili a zavřeli do díry ve Velké Kopanině a od té doby je tam. A potom, chvilku po Novém roce, už nebyl žádnej starosta a Uhřík si začal říkal Šéf Krajníků nebo jenom Šéf a dělal si, co chtěl, a když začal bejt někdo „vzpurnej“ jak tomu říkali, tak šel za Vildou. Tak to šlo pořád k horšímu. Nebylo co kouřit, jen siláci měli, a šéf netrpěl pivo, jen svým silákům, a zavřel všecky hospody. A všeho kromě Předpisů bylo pořád míň, ledaže se člověku podařilo schovat krápět vlastní úrody, když darebáci obcházeli a sbírali ji pro „spravedlivé dělení“: to znamenalo, že oni měli a my ne, leda zbytky, co se dostaly v domech Krajníků, když na to měl člověk žaludek. Bylo to moc špatný. Ale co přišel Šarkan, je to naprostá zkáza.“
„Kdo je to ten Šarkan?“ řekl Smíšek. „Slyšel jsem o něm mluvit jednoho toho darebáka.“
„Zřejmě největší lotr ze všech,“ odpověděl Chaloupka. „Prvně jsem o něm slyšel někdy po žních, snad koncem září. Nikdy jsme ho neviděli, ale je nahoře ve Dně pytle, a hádal bych, že on je dneska opravdovej Šéf. Darebáci dělají, co jim řekne, a on většinou říká: sekejte, palte, ničte, a teď došlo i na zabíjení. Už to nemá ani špatnej smysl. Kácejí stromy a nechávají je ležet, pálí domy a nic nestavějí.
Tak třeba Pískařův mlejn. Uhřík ho zboural, sotva přišel do Dna pytle. Pak přitáhnul spoustu špinavejch chlapů, aby postavili větší a nandali tam plno koleček a cizokrajnejch vynálezů, ale ten hlupák Ted měl radost a dělá a čistí kolečka pro siláky tam, kde byl jeho táta mlynářem a svým vlastním pánem. Uhřík měl myšlenku, že bude mlít víc a rychlejš, aspoň to říkal. Má i další takový mlejny. Ale nejdřív musíš mít zrno a pak můžeš mlít. A pro novej mlejn nebylo o nic víc než pro starej. Ale co přišel Šarkan, obilí už vůbec nemelou. Pořád tam něco tlučou a foukají kouř a smrady a v Hobitíně už není klid ani v noci. Schválně vypouštějí špínu, celej dolní tok Vody zamořili a teče už to až do Brandyvíny. Jestli chtějí z Kraje udělat poušť, tak to vzali za správnej konec. Nevěřím, že je za tím ten hlupák Uhřík. To Šarkan, říkám já.“
„Tak je!“ přiložil mladý Tom. „Vždyť sebrali Uhříkovu starou mámu, Lobelii, a že ji měl rád, když už nikdo jinej ne. Vidělo to pár lidí z Hobitína. Šla po cestičce z kopce se svým starým deštníkem. Nějaký darebáci jeli proti ní s vozem.
„Kampak?“ ptá se jich.
„Do Dna pytle,“ povídají oni.
„Pročpak?“ povídá ona.
„Postavíme tam Šarkanovi nějaký kůlny,“ povídají oni.
„Kdo vám to dovolil?“ povídá ona.
„Šarkan,“ povídají oni. „Tak uhni, stará čarodějnice prťavá!“
„Já vám dám Šarkana, vy špinaví zloději a darebáci!“ povídá ona, zvedne deštník a jde na velitele, kterej je dvakrát tak velkej jako ona. Tak ji sebrali. Odvlíkli ji do Zamčenejch děr, a k tomu v jejím věku. Sebrali jiný, který nám scházejí víc, ale nedá se upřít, že měla větší kuráž než většina ostatních.“
Uprostřed všeho toho povídání přišel Sam a vpadl dovnitř i s Kmotrem. Starý Křepelka nevypadal o moc starší, ale byl trochu nahluchlejší.
„Dobrý večer, pane Pytlíku!“ řekl. „To jsem rád, že vás vidím ve zdraví zpátky. Ale něco vám musím vytknout, jestli smím bejt tak smělej. Vy jste Dno pytle neměl prodávat, to jsem vždycky říkal. Tím všecka ta nezdoba začala. A zatímco jste běhal po cizích krajích a podle toho, co říká náš Sam, honil Černý chlapy po horách, i když mi z jeho řečí není jasný proč, tak přišli a rozkopali Pytlovou ulici a zničili mi bandory!“
„Moc mě to mrzí, pane Křepelko,“ řekl Frodo. „Ale když jsem se teď vrátil, pokusím se to napravit.“
„To říkáte moc pěkně,“ řekl Kmotr. „Pan Frodo Pytlík je opra-vdovej jemnej hobit, to jsem říkal vždycky, ať už si o jinejch toho jména myslíte cokoliv, s prominutím. A doufám, že se Sam choval dobře a že jste s ním byl spokojenej?“
„Dokonale spokojený, pane Křepelko,“ řekl Frodo. „Ano, nebudete tomu věřit, ale on je dnes jeden z nejslavnějších lidí ve všech zemích a o jeho činech se skládají písně odtud až k Moři, i za Velkou řekou.“ Sam zrudl, ale vděčně se podíval na Froda, protože Růže zasvitly oči a usmála se na něho.
„Tomu je těžko věřit,“ řekl Kmotr, „i když je vidět, že se dostal do zvláštní společnosti. Co to má za vestu? Já na to nejsem, aby člověk na sobě nosil železářství, ať už se nosí dobře nebo ne.“
Domácnost sedláka Chaloupky a všichni jeho hosté vstávali ráno časně. Celou noc nebylo nic slyšet, ale bylo jasné, že než bude den o mnoho starší, jistě přijdou další mrzutosti. „Zdá se, jako by v Dně pytle nezůstali žádní ti darebáci,“ řekl Chaloupka, „ale ta banda z Rozcestí tu bude každou chvíli.“
Po snídani přijel posel z Bralska. Byl ve výborné náladě. „Vla-dyka vzbouřil celý kraj u nás,“ řekl, „a novina se rozbíhá jako oheň. Darebáci, co střežili naše území, utekli na západ, tedy ti, co zůstali živí. Vladyka se dal za nimi, aby zadržel tu velikou bandu zdola, ale posílá zpátky pana Peregrina se všemi, co mohl postrádat.“
Další zpráva už nebyla tak dobrá. Smíšek, který byl celou noc venku, přijel kolem desáté. „Asi čtyři míle odtud je veliká tlupa,“ řekl. „Jdou po silnici od Rozcestí, ale připojilo se k nim hodně zatoulaných darebáků. Musí jich být ke stovce a pálí, nač přijdou. Aby do nich hrom!“
„Jo, ti nebudou vést řeči, ti budou zabíjet, když budou moct,“ řekl sedlák Chaloupka. „Jestli tu Bralové nebudou dřív, tak abysme se radši schovali a bez řečí stříleli. Tady se bude muset bojovat, než se to všechno urovná, pane Frodo.“
Bralové ale přišli dříve. Zanedlouho připochodovali, plná stovka z Bralova Městce a ze Zelených kopečků s Pipinem v čele. Teď měl Smíšek dost statných hobitů, aby si s darebáky poradil. Zvědové hlásili, že se drží těsně při sobě. Věděli, že země povstala proti nim, a očividně hodlali vzpouru nemilosrdně potlačit v jejím středisku v Povodí. I když vypadali sveřepě, zřejmě mezi sebou neměli vůdce, který rozuměl válečnictví. Pochodovali beze vší ostražitosti. Smíšek rychle vymyslel plán.
Darebáci pochodovali po Východní cestě bez zastávky a zahnuli na povodskou cestu, která kousek běžela po svahu mezi vysokými břehy a nízkým živým plotem nahoře. Za zatáčkou, asi hon od hlavní cesty, narazili na pořádný zátaras z obrácených starých žebřiňáků.
To je zastavilo. V tu chvíli si uvědomili, že živé ploty nad nimi jsou lemované hobity. Za nimi právě jiní vystrkávali další vozy, které byly schované na poli, a tak jim zahrazovali zpáteční cestu. Shora k nim promluvil hlas.
„Vlezli jste do pasti,“ řekl Smíšek. „To udělali i vaši kamarádi z Hobitína a jeden je mrtvý a ostatní zajatí. Složte zbraně! Pak jděte dvacet kroků zpátky a sedněte si. Kdo se pokusí o průlom, bude zastřelen.“
Ale darebáci se už nedali zastrašit tak lehce. Pár jich uposlechlo, ale jejich kamarádi se na ně okamžitě vrhli. Něco přes dvacet se jich odtrhlo a zaútočilo na vozy vzadu. Šest jich zastřelili, ale ostatní prorazili, zabili dva hobity a pak se rozprskli po kraji směrem k Zálesí. Ještě dva padli v běhu. Smíšek hlasitě zatroubil a z dálky se ozvaly odpovědi.
„Daleko se nedostanou,“ řekl Pipin. „Celý kraj se teď hemží našimi lovci.“
Vzadu se muži obklíčení na cestě – pořád ještě v síle asi osmdesáti mužů – pokoušeli přelézt hradbu a hobiti jich museli spoustu postřílet a posekat sekyrami. Hodně nejsilnějších a nejzoufalejších se však dostalo ven západní stranou a divoce zaútočilo na nepřátele, teď spíš aby zabíjeli, než aby utíkali. Padlo několik hobitů a ostatní začínali kolísat, když Smíšek a Pipin, kteří byli na východní straně, přeběhli a darebáky napadli. Smíšek sám zabil vůdce, velkou šilhavou obludu připomínající skřeta. Pak své síly stáhl a obklíčil zbytek mužů širokým kruhem lučištníků.
Konečně bylo po všem. Téměř sedmdesát darebáků leželo mrtvo na poli a tucet byl zajat. Bylo zabito devatenáct hobitů a asi třicet bylo raněno. Mrtvé darebáky naložili na vozy, odtáhli do starého pískového lomu poblíž a tam je pohřbili. Později se mu říkalo Bitevní lom. Padlé hobity společně složili do hrobu v úbočí kopce, kam později postavili velký kámen se zahradou okolo. Tak skončila Bitva u Povodí z roku 1419, poslední bitva vybojovaná v Kraji a jediná bitva od Zelených polí roku 1147 nahoře v Severní čtvrtce. Proto, ačkoli naštěstí stála jen málo životů, je jí v Červené knize věnována samostatná kapitola a jména všech, kteří se jí zúčastnili, byla zapsána do seznamu a dějepisci Kraje se jej učili nazpaměť. Značný vzestup Chaloupku ve slávě a v bohatství se datuje právě od té doby, v čele seznamu však ve všech záznamech stojí jména kapitánů Smělmíra a Peregrina. Frodo v bitvě byl, ale netasil meč a jeho hlavní úlohou bylo bránit hobitům rozzuřeným ztrátami, aby nepobili nepřátele, kteří odhodili zbraně. Když bylo po boji a následující práce byly zorganizovány, Smíšek, Pipin a Sam se k němu připojili a jeli nazpátek k Cha-loupkovým. Opožděně poobědvali a pak Frodo vzdychl: „Dobrá, asi je na čase, abychom si to vyřídili se Šéfem.“
„To ano, a čím dřív, tím lip,“ řekl Smíšek. „Ale nebuď moc mírný! Je odpovědný za to, že sem ty darebáky přivedl, a za veškeré zlo, co způsobili.“
Sedlák Chaloupka sebral doprovod nějakých dvou tuctů statných hobitů. „Jenom hádáme, že v Dnu pytle nezůstali žádní darebáci,“ řekl. „Nevíme to.“ Pak vyrazili pěšky. Frodo, Sam, Smíšek a Pipin šli první.
Byla to jedna z nejsmutnějších hodin v jejich životech. Vyvstával před nimi velký komín, a jak se blížili ke staré vsi za Vodou, řadami nových ubohých domů po obou stranách silnice viděli nový mlýn v celé jeho mračné a špinavé ošklivosti: velkou cihlovou budovu dřepí-cí nad říčkou, kterou znečišťovala kouřícími a páchnoucími splašky. Po celé délce povodské cesty byly všechny stromy pokácené.
Když překročili most, vzhlédli do Kopce a ztratili dech. Ani vidění v Zrcadle nepřipravilo Sama na to, co spatřili. Stará sýpka na západní straně byla zbořená a na jejím místě stály řady dehtovaných kůlen. Všechny kaštany byly pryč. Břehy a živé ploty byly rozkopané. V dohola udusaném poli nepořádně stály veliké vozy. Z Pytlové ulice se stal zející pískový a štěrkový lom. Dno pytle vzadu nebylo vidět pro tlačenici velkých bud.
„Oni ho porazili!“ vykřikl Sam. „Oni porazili strom z Oslavové louky!“ Ukázal na místo, kde stával strom, pod nímž pronesl Bilbo svou řeč na rozloučenou. Ležel osekaný a mrtvý na poli. Jako by to byla poslední kapka, Samovi vytryskly slzy.
Ozval se smích a slzy rázem vyschly. Přes nízkou zídku dvora mlýna se nakláněl neurvalý hobit. Byl umazaný v obličeji a ruce měl ukoptěné. „Nelíbí se ti to, Same?“ vyškleboval se. „Ale tys byl vždycky poděs. Já myslel, žes odjel nějakou lodí, cos o nich vykládal, jak odplouvají, odplouvají. Proč ses vracel? V Kraji teď máme práci.“
„To vidím,“ řekl Sam. „Na mytí čas není, ale na podpírání zdi jo. Ale koukej, Mistře Pískán, v téhle vsi se budou splácet účty, tak mi k nim nepřidávej svoje žertíčky, nebo to bude stát víc, než máš.“
Teď Pískař plivl přes zeď. „Kecy!“ řekl. „Na mě nešáhneš. Já jsem Pohlavárův kamarád. Ale on šáhne na tebe, jestli rychle nezavřeš klapačku.“
„Nezahazuj se s tím hlupákem, Same!“ řekl Frodo. „Doufám, že se mu moc hobitů nezačalo podobat. To by byla horší nepříjemnost než všechny škody, které nadělali siláci.“
„Jsi drzý špinavec, Tede Pískáři,“ řekl Smíšek. „A taky ses pořádně přepočítal. Zrovna jdeme do Kopce sundat toho tvého miláčka Pohlavára. Jeho siláky jsme už vyřídili.“
Teď otevřel ústa, protože teprve v tu chvíli si všiml doprovodu, který teď na Smíškovo znamení přešel most. Vrhl se zpátky do mlýna, vyběhl s rohem a divoce zatroubil.
„Šetři dechem!“ smál se Smíšek. „Já mám lepší.“ Pak zvedl svůj stříbrný roh a zahrál, až jasné volání rozezvučelo Kopec, z nor, chatrčí a ošumělých domů Hobitína odpovídali hobiti, valili se ven a s jásotem následovali družinu nahoru po cestě k Dnu pytle.
Na vrcholu cesty zůstala společnost stát a Frodo s přáteli šel dál, nakonec přišli ke kdysi milovanému místu. Zahrada byla plná bud a kůlen. Některé byly tak blízko starých západních oken, že zacláněly veškeré světlo. Všude byly hromady odpadků. Dveře byly poškrábané, řetízek zvonku se volně houpal a zvonek nezvonil. Na klepání nikdo neodpovídal. Nakonec zatlačili a dveře povolily. Vešli. Uvnitř to páchlo a bylo tam plno špíny a nepořádku. Zřejmě tu nějaký čas nikdo nebyl.
„Kde se ten mizera Loto schovává?“ řekl Smíšek. Prohledali všechny místnosti a nenašli nic živého kromě myší a krys. „Máme poslat ostatní prohledat ty boudy?“
„Tohle je horší než Mordor!“ řekl Sam. „Svým způsobem o moc horší. Jde to do živého, jak se říká, protože je to domov a člověk si pamatuje, jak vypadal, než ho zničili.“
„Ano, to je Mordor,“ řekl Frodo. „Jedno z jeho děl. Saruman celou dobu pracoval pro něj, i když si myslel, že pracuje sám pro sebe. A stejně i ti, které Saruman podvedl, jako Loto.“ Smíšek se rozhlížel zaraženě a zhnuseně. „Pojďme pryč!“ řekl. „Kdybych byl věděl, co za neřádstvo Saruman natropil, byl bych mu vrazil svůj váček do krku.“
„Nepochybně, nepochybně! Ale neudělal jsi to, a tak vás mohu uvítat doma.“ Ve dveřích stál Saruman sám, vypadal dobře živený a dobře naložený, oči se mu leskly zlomyslným pobavením.
Frodovi náhle svitlo. „Šarkan!“ vykřikl.
Saruman se zasmál. „Tak ty jsi to jméno slyšel? Myslím, že v Železném pasu mi tak říkali všichni moji lidé. Možná z náklonnosti.*2 Ale zřejmější mě tu nečekal.“
„Nečekal,“ řekl Frodo. „Ale měl jsem to uhodnout. Trochu škody, takovým ubožáckým, zlomyslným způsobem: Gandalf mě varoval, že toho jste ještě schopen.“
„Plně schopen,“ řekl Saruman, „a víc než trochu. Rozesmáli jste mě, vy hobiti panáčci, jak jste se vezli s těmi velkými pány, takoví jistí a takoví spokojení sami se sebou. Mysleli jste, jak vám to pěkně vyšlo, a že teď si jen doklušete zpátky a budete pěkně v klidu v rodném kraji. Sarumanovi mohli domov nadobro zničit, mohli ho vyhnat, ale vašeho se nikdo nedotkne. Kdepak! Gandalf se o vás postará.“
Saruman se opět zasmál. „Ten určitě! Když jeho nástroje splní úkol, zahodí je. Ale vy se za ním přece musíte třepetat, couráte se, klábosíte, zajíždíte si dvakrát dál, než je třeba. Dobrá, pomyslel jsem si, když jsou takoví hlupáci, předběhnu je a dám jim lekci. Zlo se odplácí zlem. Bývala by to tvrdší lekce, kdybyste mi dali jen trochu víc času a trochu víc lidí. Ale stejně jsem toho stihl udělat dost, za celý život to sotva napravíte nebo odčiníte. A to bude příjemné pomyšlení, když budu vzpomínat na své křivdy.“
„Nacházíte-li potěšení v tomhle,“ řekl Frodo, ,je mi vás líto. Obávám se, že to bude jen potěšení ze vzpomínek. Okamžitě odejdete a víckrát se nevracejte!“
Hobiti z vesnic viděli Sarumana vycházet z jedné boudy a ihned se shlukli u dveří Dna pytle. Když slyšeli Frodův příkaz, zlostně mručeli.
„Nepouštěj ho! Žab ho! Je to lotr a vrah! Žab ho!“
Slovo zřejmě skřetího původu: šarkú, „stařec“.
Saruman se rozhlédl po jejich nepřátelských tvářích a usmál se. „Žab ho!“ ušklíbl se. „Zabte ho, když myslíte, zeje vás dost, mí stateční hobitci!“ Vztyčil se a temně se na ně zahleděl svýma černýma očima. „Ale nemyslete si, že když jsem ztratil všechen svůj majetek, ztratil jsem i všechnu svou moc! Kdo mě srazí, bude proklet. A jestliže má krev poskvrní Kraj, zchřadne a už nikdy se neuzdraví.“
Hobiti couvli. Frodo však řekl: „Nevěřte mu! Ztratil všechnu moc kromě svého hlasu, kterým vás bude dál zastrašovat a podvádět, když mu to dovolíte. Ale nechci, aby byl zabit. Je zbytečné oplácet pomstu pomstou: tím se nic nenapraví. Jděte, Sarumane, nejkratší cestou!“
„Červe! Červe!“ zavolal Saruman a z blízké chatrče vyšel Červi-vec, plížil se skoro jako pes. „Tak zase na cestu, Červe!“ řekl Saruman. „Tihle skvělí chlapíci a panáčci nás už zase vyhánějí. Pojď!“
Saruman se obrátil k odchodu a Červivec se šoural za ním. Když ale Saruman procházel těsně kolem Froda, v ruce mu bleskl nůž a rychle bodl. Čepel se smekla po skrytém brnění a zlomila se. Tucet hobitů se Samem v čele se s výkřikem vrhlo dopředu a povalilo zá-keřníka. Sam vytasil meč.
„Ne, Same!“ řekl Frodo. „Nezabíjej ho ani teď. Vždyť mi neublížil. A rozhodně nechci, aby byl zabit v této zlé náladě. Býval velký, z ušlechtilého řádu, na nějž bychom se neměli odvážit vztáhnout ruku. Padl a my ho vyléčit nemůžeme, ale přece bych ho rád ušetřil v naději, že se někdy lék najde.“
Saruman se postavil na nohy a zíral na Froda. V očích měl podivnou směsici údivu, úcty a nenávisti. „Vyrostl jsi, půlčíku,“ řekl. „Ano, velice jsi vyrostl. Jsi moudrý a krutý. Oloupil jsi mě o sladkost pomsty a já teď odtud musím v hořkosti, jako dlužník tvého milosrdenství. Nenávidím je a tebe také! Ale jdu a nebudu tě dál obtěžovat. Nežádej však, abych ti přál zdraví a dlouhý život. Nečeká tě jedno ani druhé. To ovšem není mé dílo. Jen předpovídám.“
Odkráčel a hobiti mu utvořili uličku, aby mohl projít, klouby jim však bělely, jak svírali zbraně. Červivec zaváhal a pak šel za pánem.
„Červivče!“ řekl Frodo. „Nemusíte jít za ním. Nevím o žádném zlu, které byste mi byl způsobil. Můžete si tu odpočinout a živit se, dokud nebudete mít sílu, abyste šel po svých.“
Červivec se zastavil a ohlédl se po něm, napůl připraven zůstat. Saruman se obrátil. „Žádné zlo?“ zachechtal se. „Kdepak! Když v noci šmejdí venku, to se jen dívá na hvězdičky. Ale slyšel jsem, jak se tu někdo ptá, kde se schovává chudák Loto. Ty to víš, viď, Červe? Povíš jim to?“
Červivec se schoulil a zafňukal: „Ne, ne!“
„Tak to povím já,“ řekl Saruman. „Červ vám zabil Šéfa, chudáčka maličkého, vašeho hodného malého Pohlavárka. Nebo ne, Červe? Myslím, že ho probodl ve spaní. Zakopal ho, doufám, ačkoli Červ býval poslední dobou hodně hladový. Ne, Červ ve skutečnosti není moc milý. Radši ho přenechte mně.“
V Červivcových červených očích se objevila divoká nenávist. „Tys mi řekl, tys mě přinutil,“ zasyčel.
Saruman se zasmál. „Vždycky děláš, co Šarkan říká, vid, Červe? A teď říká: pojď!“ Kopl schouleného Červivce do obličeje, obrátil se a šel. Ale v tu chvíli se cosi zlomilo: Červivec se náhle zvedl, vytáhl ukrytý nůž a s psím zavrčením skočil Sarumanovi na záda, trhl mu hlavou dozadu, podřízl mu hrdlo, zavřískl a upaloval po cestičce z kopce. Než se mohl Frodo vzchopit a něco říci, zazvonily tři hobiti luky a Červivec padl mrtev.
K úleku Všech, kdo přihlíželi, se kolem Sarumanova těla sebrala šedá mlha, pomalu se zvedla do veliké výše jako kouř z ohně a jako bledá postava v rubáši utkvěla nad Kopcem. Chviličku se kymácela, pohlížejíc k západu, ze západu však přivál chladný vítr a ona se odklonila a se vzdechem roztála v nicotu.
Frodo shlížel na tělo s lítostí a hrůzou, protože se náhle zdálo, jako by se na něm projevily dlouhé roky smrti, scvrkalo se a seschlá tvář se měnila v cáry kůže na ohavné lebce. Zvedl cíp špinavého pláště, který se povaloval vedle, přikryl tělo a odvrátil se.
„A to je konec,“ řekl Sam. „Ošklivý konec a radši bych ho byl neviděl. Aleje dobře, že jsme se ho zbavili.“
„A to je úplný konec války, jak doufám,“ řekl Smíšek.
„Doufám,“ řekl Frodo a vzdychl. „Nejposlednější rána. Ale to pomyšlení, že musela padnout tady, u samých dveří Dna pytle! Ve všech svých nadějích a obavách jsem přinejmenším neočekával tohle.“
„Neřeknu, že je tomu konec, dokud neodklidíme všechen ten nepořádek,“ řekl Sam zasmušile. „A to bude chtít spoustu času a práce.“

 

 

pozn.: Pro navození atmosféry zde zveřejňujeme jednu kapitolu z knížky:
TOLKIEN, J. R. R. (John Ronald Reuel). Pán prstenů. III., Návrat krále. Vyd. 2. Praha : Mladá fronta, 1993. 409 s. ISBN 80-204-0371-X.

Napsat komentář

Bitva u Povodí

KDY: sobota 2017
KDE: Brno

Registrace

Registračka jede na registračce

>> REGISTROVAT SE <<

Registrační poplatek: 60,-

Kontakt

Michal "Ardaran" Mudrik
michal.ardaran.mudrik@gmail.com
Facebook: Michal Ardaran Mudrik